Válka, fotbal a Fiorentina očima Siniši Mihajloviče I.

Trenér Fiorentiny Siniša Mihajlović poskytl obsáhlý rozhovor pro francouzský magazín Soo Foot. Hlavním tématem mimo fotbal a Fiorentinu byla válka, která znamenala rozpad Sinišovy rodné Jugoslávie. V první části se však zaměříme na Mihajlovičovu hráčskou a trenérskou kariéru.

Vítězství v Poháru Mistrů v dresu Crvena Zvedzda Beograd

Siniša Mihajlović byl při tomto památném zápase proti Olympique Mareseille na hřišti. „Tento zápas mám stále před očima. Zcela jistě to bylo nejnudnější finále všech dob, vzpomínám si, že sedm z nás, nejdůležitější hráči Crvena Zvezda jsme společně s trenérem Petrovičem prohlíželi videokazety s předchozími zápasy OM, když tu náš trenér povídá: «Budeme-li se snažit útočit, seberou nám míč a z protiútoku nám dají gól». A my na to, «pane trenér, co tedy máme dělat?» «Jednoduše, když budete mít míč, vraťte jej jim!»“

„A skutečně, odehráli jsme 120 minut, aniž bychom se dotkli míče. A jak už to v takových zápasech bývá, oni v rozstřelu zkazili hned první penaltu, zatímco my všech pět proměnili (pozn. Siniša kopal čtvrtou z nich). Kdybychom s nimi chtěli hrát fotbal, prohráli bychom, ale ne proto, že byli silnější, ale proto, že jsme s obdobnými zápasy neměli vůbec žádné zkušenosti. Všem nám bylo 21, 22 či 23 let (v týmu byli mimo jiné Jugović, Belodedici, Savičević či Prosinečki), pokud jsme chtěli zvítězit, nemohli jsme jinak.“

„Nebylo to jednoduché, poslechnout trenérův pokyn odevzdávat míče soupeři, ale abych to vysvětlil lépe, je to v našich kořenech - pokud trenér něco řekl, byla to pro nás pravda. Východní Evropa či Rusko, tam se nediskutovalo, nebylo tam tolik volnosti a demokracie, jako třeba v Itálii nebo Španělsku. Hráči byli jako vojáci a pokyny trenéra beze slov vykonávali.“

Siniša není jako Petrović

„Já jsem ale jiný, moje mentalita je oproti velkému Petrovičovi velice odlišná. Do každého zápasu jako hráč, či teď jako trenér jdu s cílem zvítězit, i když je protivník silnější. Samozřejmě si jsem vědom, že riskuji porážku, ale taková je má fotbalová filozofie.“

Minulá sezona s Fiorentinou a začátek nové éry

Fiorentina je často vnímána jako «romantická, ale jen zřídka vítězná», na Sinišu tedy směřuje otázka, jaké to je, trénovat takový klub. „V minulé sezoně jsem trénoval Fiorentinu, která nebyla moje. Kádr byl postaven dle představ mého předchůdce Prandelliho. Tento rok bych rád započal novou éru, doufám, že se nám to společnými silami podaří. Pokud se týmu daří, měl by na něm být vidět rukopis trenéra. Má představa je agresivní tým, který má neustále chuť bojovat o vítězství a který se, navzdory třeba špatnému vývoji zápasu, nikdy nevzdává.“

Nikdy více zakopnutý míč, a komu se to nelíbí...

Siniša Mihajlović přišel s dost revoluční myšlenkou, poprvé ji představil již v průběhu letní přípravy v Cortině. „Hned na začátku letní přípravy jsem svým hráčům řekl jasně: pokud bude v průběhu zápasu ležet na hřišti hráč, ať už našeho týmu, nebo soupeře, nechci, abyste zakopávali míč. Napadlo mě to, když jsem sledoval semifinálový zápas Champions League mezi Manchester United a Chelsea, během 180 minut se totiž na hřiště ani jednou nevydali doktor či maséři.“

„Kdyby se hrálo Juventus - Inter, dovedu si představit, že fotbal by se hrál stěží polovinu tohoto času, zbytek by hráči proleželi na trávníku. Je to typicky italské, kouskuje se tím hra a zdržuje se soupeř, který potřebuje hrát. Já chci, aby moji hráči nesimulovali, aby byli korektní, i kdyby nás to mělo dostat do nevýhody. Může se stát, že na trávníku bude náš hráč a dostaneme gól, ale s tím počítam. Ale již jsem se tak rozhodl, vyzkoušeli jsme si to na trénincích i v přípravných zápasech.“

„Je možné, že někteří z mých svěřenců s tím nesouhlasí, ale to je jejich problém, já jsem trenér a oni musí dělat to, co řeknu já. Pakliže nebude, skončil. Jestli mě moji hráči často naštvou? Myslím, že by bylo jednoduší spočítat, kolikrát mě nenaštvali (smích).“

Fotbalová filosofie a návštěva u Wengera a Sacchiho

„Nejdůležitější je najít všem hráčům takovou roli, aby mohli co nejvíce vyniknout jejich přednosti. V minulosti jsem začínal s rozestavením 4-5-1, nyní ve Florencii hrajeme především 4-3-3 a jednoho dne bych zde rád dospěl k 4-3-1-2. Ale nezapomínejme, že to není rozestavní, které dělá hráče hráči, ale hráči samotní, kteří v tomto rozestavení dle svých schopností (raději) úspěšně hrají. Rozestavení třeba upravit na základě toho, jací hráči jsou k dispozici.“

„Během mé dvacetileté kariéry jsem hrál pod velkými trenéry, Erikson, Zaccheroni, Zoff, Mancini, abych vyjmenoval některé. Naučil jsem se od nich hodně, nejen co se týká taktiky, ale především v otázce přístupu k hráčům. Často si spolu telefonujeme a bavíme se o nových metodách a konfrontujeme výsledky naší práce. Nedávno jsem byl navštívit Wngera z Arsenalu a strávil jsem čtyři dny na jeho trénincích. Bydlím ve Florencii, nedaleko Coverciana, kde má svůj úřad Arigo Sacchi. Jednou za dva týdny se jdu podívat i za ním. On je člověkem, který provedl v italském fotbale skutečnou revoluci, my ostatní jsme jen obyčejní trenéři.“

Mancini, trestné kopy, sázka s Julio Cesarem a... «ne všichni mají moji levačku»

„Ptáte se mě, zdali je potíž trénovat hráče, kteří jsou horší nežli já v dobách, kdy jsem ještě hrával? No, není to snadné. Pamatuji si, když Mancini začinal s trénováním, coby hráč byl výjmečný, jeho největším kouskem byly přihrávky patou. Často se zlobil, když některý z jeho hráčů takovouto přihrávku zkazil, divil se, že to nesvedou tak dobře, jako kdysi on. Jednou jsme se o tom bavili a tak jsem mu to vysvětlil, že to co uměl on, neznamená, že jeho dvacet svěřenců to bude umět také. To je jako kdybych se já zlobil, že moji hráči neumí rozehrávat trestné kopy.“

„Mnohokrát jsem se nad tím zamyslel a po chvilce uvažování mi došlo, že prostě nemají moji levačku. Rozehrávání standartních situací je kapitola fotbalu sama pro sebe, nedokážu si vysvětlit, jak jsem k éto schopnosti přišel... a že jsem nastřílel hodně branek. Pamatuji si, když mi bylo dvanáct, byl jsem v mém týmu nejmenší, ale mé střely byly nejtvrdší ze všech. Navíc když jsem byl malý, až tak moc jsem fotbal neuměl, bavily mě jen trestňáky a rohy. Jinak jsem mnohem raději hrával tenis a basketbal.“

„Ve fotbale mě bavila jen střelba na branku, jinak nic... Nemít tuto obrovskou vášeň pro trestné kopy, asi bych se nikdy nestal fotbalistou. Když jsem dorazil do Interu, Julio Cesar, jeden z nelepších brankůřu světa se mnou uzavřel sázku, 100 eur za každý proměněný trestný kop. Postavili jsme zeď a vydělal jsem si 600 nebo 700 eur. Poté se již se mnou sázet nechtěl. Tenkrát v Interu byli hráči jako Figo, Recoba či Adriano a všichni chodili sledovat, jak jsem rozehrával trestňáky.“

„Ale pravda je taková, že tajemství jejich úspešné exekuce nedokážu vyzradit, protože jej sám neznám. Jediné dvě rady co mohu dát je naučit se svůj vlastní rozeběh a sledovat brankáře až do posledního okamžiku.“

Itálie je nejkrásnější země na světě, ale dnes...

„Do Itálie jsem přišel velice mladý. Itálie je podle mě nejkrásnější země na světě, ale za tu dobu co zde žiji se strašně změnila, k horšímu. Tehdy se žilo dobře, lidé byli spokojení, usmívali se. A teď, když nastala krize, je všechno ještě horší. V devadesátých letech zde byla početná střední třída, která si žila velmi dobře, ta dnes neexistuje. Jediné k čemu zde došlo, že bohatší velice zbohatli a ti méně bohatí výrazně zchudli.“

Při zápase Itálie - Srbsko jsem se styděl, ale...

Kvalifikační zápas mezi Itálií a Srbskem se vloni nedohrál, kvůli incidentům ze strany srbských fanoušků. „Věřím, že chyba se tenkrát stala na obou stranách. Jak Srbsko, tak i italští organizátoři zápasu mají svůj díl viny. Například v Německu by se něco takového nikdy nestalo, protože pořadatelé by si dali mnohem větší pozor. Byl jsem na tom zápase osobně přítomen a po prvním přerušení jsem odešel, protože jsem věděl, že se ten zápas nedohraje. Jsem velice hrdý na to, že jsem Srb, ale v ten večer jsem se velice styděl.“

Nadávejte mě, ne mým hráčům!

„Miluji, když se něco děje, když je rozruch. Je to něco, co mě pohání vpřed a nezáleží na tom, jestli mi tleskají, nebo na mě pískají. Důležité je, že to lidem není jedno. A od té doby co jsem trenérem, když se nedaří, tak jsem radši, když davy nadávají mě a ne mým hráčům. Asi jsem masochista, ale je to tak.“

„Když jsem hrál za Lazio, vlastní fanoušci na mě celou sezonu 2002-2003 v jednom kuse pískali a nadávali mi, pak přišlo derby. Stav byl 2:2 a do konce chybělo jen pár minut, najednou rozhodčí nařídil penaltu pro nás. Vzal jsem si míč a skóroval, všichni ti co mi předtím nadávali mě teď oslavovali. Pochopili, že jsem jeden z těch, co se nebojí zodpovědnosti. Ne jako mnozí jiní hráči, kteří si v tu chvíli museli převazovat tkaničky, nebo se šli k lavičce napít, jen aby nemuseli tuto důležitou penaltu zahrát.“

Kariéru chci strávit v Itálii, ale pak se vrátím do Srbska

„Trenérskou kariéru bych chtěl celou strávit v Itálii, potom se vrátim do Srbska. Kdybych chtěl vést Crvenou Zvezdu nebo reprezentaci, tak myslím, že by stačilo jediné slovo, jakmile pochopí, že nastal ten správný čas, tak se toho ujmu. Je to něco, co své zemi dlužím. Jsem oddaným fanouškem Crvenez Zvezdy již od dětství, snem každého dítěte je hrát za svůj milovaný tým. Mě se to nejen podařilo, ale vyhrál jsem s mým týmem také Pohár Mistrů a Interpohár, něco co se jen tak nepodaří.“

Jak říká Trapattoni, prozatím jsem ve Florencii

„Jaká bude má budoucnost v Itálii a ve Fiorentině? Být trenérem je tak trochu práce pro blázny. Můžeš dělat vše jak nejlépe umíš, připravit dokonalou taktiku a pak stejně prohraješ. A navíc často tvá budoucnost závisí na lidech, kteří fotbalu vůbec nerozumí a to jen proto, že třeba president klubu má za nejlepšího kamaráda řezníka, který mu každý den bude opakovat «vždyť ten trenér je úplně na h...o!» Takže jak říká Trapattoni, jsou dvě kategorie trenérů, ti vyhození a ti, kteří budou jednoho dne vyhození. Já jsem prozatím ve Fiorentině.“

ČLÁNKY NA TÉMA «Válka, fotbal a Fiorentina...»

autor: Collin, vydáno 14. 9. 2011, zdroj: fiorentina.it, foto:

Archiv článků