Ponte Vecchio - most s domečky

Ponte Vecchio („Starý most“) je proslulý most přes řeku Arno a je to jeden ze symbolů Florencie. Patří taktéž mezi nejznámější mosty světa.

Ponte Vecchio se skládá ze 3 širokých přechodů se sníženým obloukem (poměr výška:šířka je 1:6). Poprvé v západním světě se překonal římský model, který předepisoval použití výhradně půlkruhových arkád, který v případě dlouhého mostu vyžadoval velké množství oblouků, to však představovalo nebezpečí povodní v případě většího objemu vody (jelikož úzké arkády se snadněji ucpávají) nebo též nežádoucí velice výrazný sklon (typické příklady: most Ponte della Maddalena u Borgo a Mozzano či Ponte Fabricio v Římě). Příklad sníženého oblouku byl inspirací pro stavbu mostu ze 16.století: Ponte di Rialto v Benátkách. Následovalo mnoho dalších. Most v Alconétaru ve Španělsku je mnohem starším příkladem použití přechodů se sníženým obloukem, ale nedokáže čelit problému ucpání mezer mezi jednotlivými pilíři, jelikož jich je mnoho malých, tudíž je problém stejný jako u půlkruhových arkád.

Jiná charakteristika, více vnímaná turisty než opravdu revoluční základ stavby je přechod olemovaný oboustrannými řadami řemeslných dílen, vzniklé využitím později uzavřeným sloupovím, které proslavily most, jako kdyby se jednalo o pokračování přilehlých ulic. Krámky na Ponte Vecchio jsou obráceny k průchodu, každý se svojí výkladní skříní a silnými dřevěnými dveřmi, mají zadní dílny vystupující z mostu nad vodu, podepřeny „vykloněnými“ kůly. Ve čtyřech rozích mostu existoval stejný počet věží, které strážily přístup. Dnes zbyla jen Torre di Mannelli, zatímco Torre dei Rossi-Cerchi byla znovu postavena po výbuchu v roce 1944. Uprostřed mostu se přerušuje řada krámků a vznikají zde 2 panoramatické terasy: nad tou východní vede Vasariho chodba, zatímco na západní se nachází bysta Benvenuta Celliniho, slavného florentského sochaře a zlatníka. Památník je dílem Raffaella Romanelliho z roku 1901. Toto dílo obsahuje i fontánku, která zde byla umístěna při oslavách 400 let od narození Celliniho. Voda tryská z masek v rozích podstavce a teče do 4 vaniček ve tvaru mušlí od Egista Orlandiniho. V podstavci jsou též dekorace typické pro dobu Celliniho, jako girlandy, masky, lví tlapy, kozlí hlavy (emblém Cosima I.) a prsteny s diamanty, přítomné v dílech četných příslušníků rodiny Medici. Plůtek okolo památníku Celliniho byl využíván zamilovanými páry k tomu, aby zde věšely visací zámky nadepsané fixou, jako symbol neoddělitelného citového pouta. Klíče k zámkům se házely do vod Arna, aby symbolicky již nikdo je nemohl odstranit. Tento zvyk byl zřejmě zavedený vojáky z Accademia di San Giorgio alla Costa, není starší než 20 let a je první tohoto druhu, dokonce starší nez známější most Ponte Milvio v Římě. Vedení města však, aby zarazilo hyzdění dekorace mostu spoustou zámečků, stanovilo v roce 2006 pokutu ve výši 50 euro za zavěšení zámečku k plůtku Celliniho, věšení zámečků se tedy přesunulo na kovová vrata poblíž lungarna Archibusieri.

Ponte Vecchio stojí na nejužším místě řeky Arno, na místě, kde původně byl brod přes řeku. První přechod přes Arno se zřejmě nacházel trochu výš než dnešní most, jako pokračování Karda Maxima, nynější ulice via Roma a via di Calimala, v místech současného „Rybího náměstí“ (piazza del Pesce). Tento prapůvodní přechod se datoval na dobu krátce po založení města, tj. kolem prvního století před Kristem, a měl oblý tvar ve směru proudu řeky, aby lépe odolal tlaku vody v dobách zvýšené hladiny toku. Na konci padesátých let minulého století se při archeologickém zkoumání totiž prokázala přítomnost 2 širokých betonových základů pocházejících nejpravděpodobněji z prvního mostu z římských dob.

Tento přechod bylo v roce 123 potřeba zpevnit. Bylo to v době, kdy císař Adrian nařídil stavbu cesty z Říma (via Cassia Nuova), která vede městem a nejpravděpodobněji odpovídá na jižním břehu ulicím via de‘ Bardi a via di San Niccolo. Most zřejmě již měl zděné pilíře, ale přechod byl jak bývalo obvyklé, ze dřeva. První římský most byl zničen v 6.-7. století, kvůli chybějící údržbě a válkám během dob barbarů, ke zkáze vedly i škody způsobené povodněmi.

Těžko se dá odhadnout kolik mostů bylo strženo častými povodněmi Arna a kolik se jich znova vybudovalo. Mezi vzácné písemné stopy patří jedna z roku 972, ve které biskup Sichelmo uděloval otci Domenicovi D’Orso práva k užívání kostela Santa Felicita. Ve zprávě se píše „nedaleko konce mostu nad řekou Arno“. Giovanni Villano psal o mostu z dob Karla Velikého. Nynější poloha Ponte Vecchia se datuje zhruba do 9.-10.století.

S jistotou můžeme o prvním mostu mluvit v roce 1177, tento rok je v kronikách zaznamenán díky povodni, která napáchala velké škody a bylo tedy rozhodnuto vystavět pevný, betonový most. Studie z dvacátého století prokázaly, že pilíře byly postaveny na starších základech, našli se dubové trámy z druhé poloviny 10.století.

Most byl poškozen v letech 1222 a 1322, za jedenáct let byl smeten povodní (1333), jednou z nejsilnějších, která se vyskytla. Po vybudování břehů „Lungarni“, byl i most znovu postaven v roce 1345, ale autorství se připisuje Taddeovi Gaddimu (podle Vasariho) nebo Nerimu di Fioravante.

V roce 1442 vedení města, aby zajistilo čistotu a vzhled centra města, nařídilo řezníkům se stáhnout do krámků na Ponte Vecchio, aby byli trochu izolováni od paláců a domů v centru. Toto nařízení mělo především odstranit potíže se zapáchajícími stopami zanechanými vozy, které převážely zbytky zpracovávaného masa až do Arna. Tyto zbytky byly rovnou beze škod házeny přímo do proudu řeky. Od toho okamžiku se z mostu stalo tržiště masa a řezníci, kteří se pak stali i majiteli krámků na mostě, aby získali více místa, přistavěli poněkud chaoticky další pokojíčky, které podpírali dřevěnými kůly. Tak jak je vidět dodnes na některých místech mostu.

V roce 1565 architekt Giorgio Vasari postavil pro Cosima I. takzvanou „Vasariho chodbu“, s cílem spojit politické a administrativní centrum Palazzo Vecchio se soukromým sídlem Medičejců Palazzo Pitti. Vyvýšená chodba o přibližné délce jednoho kilometru byla postavena za pouhých 5 měsíců. Vede z Palazzo Vecchio přes Galleria degli Uffizi, podél lungarno Archibusieri, přes východní (levé) krámky na mostě, stáčí se k věži Torre dei Mannelli a pokračuje na levý břeh „Oltrarno“ až k Palazzo Pitti. V současnosti je chodba běžně nedostupná, ale víte-li kam zavolat, na koho se obrátit, dá se po domluvě soukromě projít.

Cosimo I. chodbou chodil ze svého sídla na radnici Palazzo Vecchio a zpět i díky strachu z atentátu na svojí osobu. Taktéž jeho nosánku nahoru se nelíbil průchod mezi "nuzáky". Jenže do chodby pronikal zápach z řeznických krámků a tak bylo Ferdinandem I. vydáno roku 1593 nařízení, že všichni řezníci musí přenechat obchůdky zlatníkům. Ferdinandovi navíc vadilo, že řeznictví není vznešený druh obchodování.

Za druhé světové války byl Ponte Vecchio navštíven Hitlerem, Mussolinim a nacistickými a fašistickými představiteli ku příležitosti cesty Němců do Itálie za účelem hledání nových spojenců. Pro tuto příležitost byla otevřena 3 panoramatická okna uprostřed Vasariho chodby. Při ústupu německých vojsk v roce 1944 to byl jediný most Florencie, který nebyl vyhozen do vzduchu. Také díky prozřetelnému zásahu německého představitele ve Florencii Gerhardu Wolfovi, který po válce za tuto a další zásluhy dostal čestné občanství města Florencie. Pamětní deska Wolfova se nachází na mostě samotném. Byly však vážně poškozeny všechny přístupové cesty k mostu a oblast ulic via Por Santa Maria, via Guicciardini a borgo San Jacopo. Podíváme-li se podrobně uvidíme nevhodně moderní zástavbu, jenž je dílem překotně rychlé výstavby po válce. Vasariho chodba zůstala v křečovitých dnech osvobození jedinou možností přesunu mezi severem a jihem města, jak je zachyceno v části filmu Paisa od Roberta Rosselliniho věnované Florencii, kde představitelka hlavní role přechází inkognito strohou galerii Uffizi, která je plna zabalených antických soch.

Poslední velká oprava proběhla na Ponte Vecchiu v roce 1966, když byl poškozen velkou povodní. Tenkrát byla voda až v chrámu Santa Maria dell Fiore.

Pro www.fiorentina.cz Milan Ferrari-Merhaut

ČLÁNKY NA TÉMA «Florencie: krása a historie v jednom klenotu»

autor: Collin, vydáno 23. 7. 2014, zdroj: fiorentina.cz, Milan Ferrari-Merhaut, foto:

Archiv článků