Kdo by neznal typickou láhev Chianti? Lahev se slaměným obalem. Spolu s pizzou, skútrem Vespa a šikmou věží v Pise se stala skutečným italským symbolem v celém světě. Ale jak vznikla?
Skleněné fiasco, jak se lahev správně nazývá, pravděpodobně se poprvé objevuje ve čtrnáctém století. Alespoň nám to dokazují obrazy i literatura: dva příběhy z Dekameronu od Giovanniho Boccaccia, psaného mezi léty 1349 a 1353, mluví o fiasku jako obalu vhodném pro uložení vína zdravě červené barvy «vermiglio», kalorická a zdravá potravina, schopna poskytovat, pokud je užívána ve správném množství, zdraví a energie.
Vzhledem k současnému používání slova fiasko, ať už v italštině nebo jiných jazycích, je asi správnější přiklonit se k historce vzniku prvního fiasca. Byl to vlastně omyl – nepovedlo se baňaté láhvi udělat rovné dno, ale aby nepřišly ani materiál ani práce vniveč, tak nějakého šikulu při pohledu na ten nepovedený kus napadlo ho vybavit rovným rákosovým podstavcem a aby tento pevně držel, dostala celá baňatá láhev «oblek» z propletené bahenní trávy zvané sala (nebo schiancia).
Výraz «fiasco» se tak stal, nejen v italštině, výrazem pro něco nepovedeného, pro selhání, apod. a láhev červeného vína se slaměným obalem se rázem proslavila po celém světě.
Avšak, tak jako to bývá v životě, všechno zlé je k něčemu dobré. Od prvních použití fiaska se rodily «fiaskářské sklářské dílny». Postava ženy, obplétající baňaté láhve, ať už v dílně či doma, obvykle známá jako «fiascaia», sahá až do sedmnáctého století, ačkoli toto řemeslo se rozšířilo v devatenáctém století. Ale to už souvisí v návaznosti na postupném zlepšování výroby vína a následné zvýšené poptávce po «baňkách pokrytých slámou».
Mezi polovinou devatenáctého století a začátkem dvacátého století byly používány různé modely lahví pro různé druhy vína, buď k rychlejší konzumaci nebo pro daleké trhy. Nejběžnější fiasco je vybaveno svislými pásy saly, pro takzvané «Chianti použití» neboli na rozlévání a přepravu mladého stolního vína, zatímco lahve fiasco Toscanello obsahovaly víno vyšší kvality, byly určeny na delší cesty, takže měly povlak odolnější, trvanlivější, pevnější.
V první polovině dvacátého století láhve vína určené pro vývoz do zahraničí, na italských koloniích nebo vystavené v průběhu vinařských veletrhů, byly zdobeny svislými pruhy zelené a červené barvy jako pocta italské vlajce. Fiasco dlouho bylo přirozeným obalem toskánského vína. V poslední době byl však degradován obal fiaska na méně kvalitní vína a často už je slaměná pokrývka nahrazována ošklivým plastovým obalem. U jakostních vín se dnes raději používá láhev typu Bordeaux, levnější a šetřící místem při přepravě ve velkém.
Při procházce ulicemi Florencie na stěnách mnoha budov v historickém centru města si můžeme všimnout několika kuriózních malých otvorů. Jsou určeny k prodeji vína přímo do ulice – takzvané «buchette del vino» neboli «vinné dírky, či otvůrky». Tyto umožňovaly prodávat decentně v soukromí maloobchodně vína do ulice bez zprostředkujících hostinských. Vypadá to, že klientela měla základnu, o čemž svědčí rozšířenost a četnost otvůrků. Další využití těchto «malých děr» výhradně u paláců šlechty, bylo pro charitu. Bylo totiž zvykem nechat v malém prostoru, které vzhledem k jeho nízké světlé výšce zaručoval anonymitu, nejaké potraviny nebo fiasco vína pro nejpotřebnější.
Z architektonického hlediska tyto malé díry otevíraly do ulice místnost v přízemí budovy, snadno připojitelnou ke sklepu, kde se služebník staral o prodej baňatých lahví vína v určitých denních dobách. Otvory umožňují jen průchod fiasca a jsou téměř vždy v podobě dveří s horním obloučkem, často zdobený rám se špičkou do tvaru kapky, uzavřen dřevěnými dvířky. Stylové rámy z hladkého či strukturovaného kamene, jim dodávají střízlivý vzhled, že se jim nakonec přezdívalo «svatostánky vína». Některé tyto otvůrky jsou nyní vyzděné, zatímco jiné ještě nesou cedulky, které informují zákazníky o sezónních prodejních dobách. Nejzachovalejší se nachází ve Via del Giglio a Via del Sole.
Pro www.fiorentina.cz Milan Ferrari-Merhaut
