Fiorentina po dvou nepovedených sezonách opět atakuje nejvyšší příčky a chce se podívat zpět do Evropy. Zásluhu na tom má Edoardo Macia, pravá ruka sportovního ředitele Pradeho, muž, který vymyslel a zorganizoval příchody posil jako Borja Valero, Gonzalo Rodriguez či Facundo Roncaglia.
Zimní přestupní termín je za dveřmi a Edoardo Macia je připraven, každý týden se svými spolupracovníky sleduje 45 vytipovaných hráčů. Ve Florencii slaví první rok, ve svém životopisu má i celky jako Valencia, Liverpool či Olympiakos Pireus. Obvykle je za oponou, teď však poskytl rozhovor pro deník La Repubblica.
Edoardo Macia je pro mnohé neznámé jméno…
«Pocházím ze Španělska, moji rodiče měli půdu a živili se coby soukromnící zemědělstvím. Pěstovali a prodávali olivy a pomeranče. Hrával jsem fotbal, začal jsem až ve dvanácti letech, bzl jsem obránce – v té době byli všichni v obraně vysocí a silní, možná i proto, když jsem začal později pracovat s mládeží, dával jsem přednost menším, obratnějším hráčům. S hraním jsem se musel rozloučit v jedenadvaceti letech, mou kariéru ukončilo zranění.»
Říká se, že o každém hráči víš i ty nejmenší detaily.
«Společně s týmem pěti skautů sledujeme zápasy z celého světa, fotbal není hra, ale práce. Hledáme hráče, kteří nemají strach z úspěchu a vítězství, bohužel dnes od mala věem hráčům trenéři vštěpují do hlavy především strach z prohry. Když sleduji hráče, je pro mě důležitý jeho charakter, jak reaguje. Například na lavičku, Gerrard vloni nastoupil za Liverpool šestkrát coby náhradník, Torres v Chelsea dokonce 12krát ve 32 zápasech. Vím, že není snadné být na lavičce, ale je důležité, jak se k tomu onen hráč postaví, nemám rád ty, kteří to v klidu přejdou, jako by nešlo o nic a zápas si prostě odsedí. Taktéž se mi nelíbí fráze «podívej, kolik toho naběhá», no a? Fotbal přeci není maraton.»
Co všechno je v italském fotbale špatně?
«Pokud pomineme staré stadiony, na kterých v zimě fanoušci trpí mrazem a neslušné funkcionáře, kteří by za své chování zasloužili diskvalifikovat?»
Ano, mimo toto.
«Svět italského fotbalu je uzavřený, plný předsudků a postrádající trpělivost. Především jsou zde velké obavy z neznámého, bez jakékoliv snahy o pochopení. Hráči jako Vieira, Bergkamp, Van der Sar, Henry… v zahraničí velké hvězdy, v Itálii je brali za nekopy. A to jen proto, že nedostali čas. Trenéři zde nemají čas na to něco vytvářet, musí mít výsledky okamžitě. Mnohé kluby se vyhýbají hráčům ze Skandinávie, Anglo-saských zemí či Afriky, protože panují předsudky, že se nedokážou přizpůsobit italskému fotbalu. Jenže pokud se Itálie těmto hráčům neotevře, ztratí konkurenceschopnost. Bývaly doby, kdy všichni k italskému fotbalu vzhlíželi, teď však Itálie spí.»
Zimní spánek, který se nechýlí ke konci.
«Problém je, že v Itálii se pěstuje kult minulosti. Důležité je, to, co bylo. Nikdo nehledí dopředu. Dalším problémem je spoluvastnictví, to v zahraničí neexistuje.»
Opravdu, je jen v Itálii?
«Ano. A je na škodu. Hráč patří napůl dvěma týmům a navíc ještě třeba nastupuje na hostování ve třetím týmu. Takto ale ztrácí pocit příslušnosti ke svému týmu. A v naprosté většině případů je vše jen o náhodě, žádný plán s výhledem do budoucnosti.»
A co hostování?
«Myslím, že pro mladé hráče není vhodné. Vysvětlím to: v klubu je mladý hráč, který třeba nemá místo v kádru, a tak se klub rozhodne jej poslat sbírat zkušenosti. Třeba do druhé ligy, jenže jeho nový tým hraje úplně jiný typ fotbalu, mladého hráče toto deformuje, snižuje to jeho sportovní hodnotu. Hostování má smysl jen tehdy, pokud je přesně definováno, jakou má hráč hrát pozici a kolik zápasů má odehrát. Třeba David Silva, rok na hostování, poté základní sestava ve Valencii a nakonec přestup do Manchesteru City za 38 milionů eur.»
Něco snad již ale pochopili i v Itálii?
«Ano, ale je to vynucené krizí. Presidenti si již nekupují přízeň fanoušků pomocí přestupu hvězd. Dříve se každý snažil udělat vánoční přestupovou bombu, teď je to již minulost.»
Ne všichni vědí o tvých potížích se sluchem.
«Od narození trpím 60% hluchotou. Když s někým mluvím, odezírám ze rtů. Ale nikdy jsem to nepovažoval za obtíž či překážku, naopak, dost možná mi to pomohlo k lepší koncentraci, neunikají mi žádné detaily.»
Který hráč tě nejvíce ohromuje?
«Když ještě hrával, tak to byl Didier Deschamps. Měl respekt ke všem, zároveň však byl připraven dát kterémukoiv ze spoluhráčů pomocnou ruku a vyzařoval z něj nekonečný klid. Pro mě je u hráče rohodující hlava. Ve Fiorentině se nám podařilo dát dohromady moc pěkný tým, obdivuji Toniho charisma, Gonzalovo klid, výbušnost Roncaglii, hravost Cuadrada a odhodlanost Pasquala.»
Ve kterém koutu světa nejčastěji sleduješ možné posily?
«Neoddávám se zbytečnému snění a proto především Evropa. A hráči, kteří se nějakým způsobem mohou stát občany EU. Například na Balkáně jsou ti nejtalentovanější fotbalisté, ale dávám přednost hráčům ze střední Evropy, mají mnohem lepší přístup k tréninku a vědí, že na sobě musí tvrdě pracovat, aby to někam dotáhli. Když se rozhodujeme o tom, koho přivedeme, je pro nás nejdůležitější osobní stránka, protože špatný přestup může způsobit jedině hráčova osobnost, nikoliv jeho nohy.»
