«Můžeš vyhrát dvě Scudetta, dvakrát Champions League, ale co z toho? Tvé jméno bude zapsáno v kronikách… Pro mě je ale mnohem důležitější to, jakým způsobem si mě fanoušci považují pro mou věrnost Fiorentině. To je víc, než trofeje, které jsem během kariéry nevyhrál.»
Giancarlo Antognoni má dnes 57 let, jeho tvář lze často spatřit u různých italských mládežnických výběrů. V Covercianu, sídle italského fotbalu, má malou kancelář, na jedné ze zdí fotografi v životní velikosti z doby své největší slávy, kterou okomentoval slovy: «Byl jsem talentovaný fotbalista, velice talentovaný – řekněme Rivera, co navíc běhal.»
President AS Roma mi skoro nabízel i Piazza di Spagna,
jen abych k nim přestoupil.
Rivera… toto přirovnání je pouze náhodné?
«Byl mým idolem. Narodil jsem se jako milanista. V Perugii můj otec vedl restauraci, která byla zároveň sídlem místního fanklubu AC Milan. Když mi bylo devět roků, první utkání Serie A, které jsem navštívil bylo Bologna – Milan, rossoneri zvítězili 1:2. A mým snem tehdy bylo jednoho dne obléknout dres Milána.»
A místo toho…
«Místo toho jsem se v patnácti letech ocitl v Asti (město nedaleko Turína, tehdy hrálo Serii D). Koupilo mě Torino, ale odehrál jsem s nimi jediný přátelák o poslali mě pryč, trénoval tam tehdy ten ze Sardinie, co nostil beranici…»
Gustavo Giagnoni.
«Ano Giagnoni… Po roce a půl se mi ozvala Fiorentina, v roce 1972 jsem pod Liedholmem debutoval a fialový dres jsem oblékal až do roku 1987.»
Na dnešní poměry se dá říci věčnost.
«Ve Florencii byl mým trenérem i slavný El Parón Rocco, byl to velký sympaťák, neustále jsme se smáli jeho vtipům. Přišel z Milána, od prvního okamžiku bylo jasné, že je to skutečný odborník.»
Trénoval tě také Aldo Agroppi, trenér, který si před nikým nebral servítky.
«Byl to velice zvláštní člověk, trochu i naivní. Naušnice, kteoru nosil Roberto Baggio jej přiváděla k nepříčetnosti… Představte si, jak by vyváděl dnes se všemi těmi tetováními.»
S Fiorentinou jsi se jednou velice přiblížil zisku Scudetta.
«Bylo to v sezoně 1981-1982, tento ročník dodnes volá po pomstě. Před posledním kolem jsme byli o bod před Juventusem, v posledním kole nám na hřišti Cagliari neuznali absolutně regulérní branku Grazianiho, zatímco Juventus zvítězil v Catanzaru brakou z penalty v poslední minutě, ta penalta samozřejmě byla… Nejspíš tehdy nechtěli, aby se hrála baráž o první místo, Mistrovství světa se blížilo a reprezentovat Itálii mělo pět hráčů od nás z Fiorentiny a osm z Juve.»
Naskytla se ti někdy možnost přestoupit jinam?
«Několikrát. V létě 1978 po MS v Argentině mi volal tehdejší president Fiorentiny, že mě chce Juventus. Nic víc z toho tenkrát nebylo, president se totiž bál reakce fanoušků.»
A poté?
«V roce 1980 jsem byl společně s manželkou pozván k presidentovi AS Roma, nabízel mi skoro i Piazza di Spagna, jen abych k nim přestoupil. AS tehdy vedl trenér Liedholm a chtěl jediné dva hráče, Antognoniho a Baresiho. Nakonec jsem se ale rozhodl zůstat ve Fiorentině.»
I tentokrát to bylo z důvodu obav před reakcí fanoušků?
«Kdepak, strach jsem neměl. Prostě jsem byl přesvědčený o tom, že je správné zůstat ve Florencii.»
Co na to říkal tehdejší president Fioretniny?
«Tehdy byl čerstvě presidentem Pontello, poté co klub koupil od Martelliniho. O možnosti mého přestupu do Říma nic nevěděl, řekl jsem mu o tomto jednání až mnohem později.»
Před tím, než jsi pověsil kopačky úplně na hřebík jsi odehrál ještě dvě sezony ve Švýcarsku v Losanne.
«Ano, označil bych to jako takový pozvolný a nenápadný odchod ze scény.»
Ve Fiorentině jsi jednu dobu pracoval i ve vedení klubu.
«Mezi roky 1990 až 2001 jsem dělal tak trochu ode všeho něco, byl jsem team manager, skaut, sportovní ředitel… Mým nejlepším počinem je získání Ruie Costy, z Benfiky Lisabon jsme jej koupili za sedm milionů amerických dolarů.»
Tvůj konec v klubu nebyl zrovna idilický…
«Měl jsem velmi dobrý vztah z trenérem Fatihem Terimem, když se sitauce mezi ním a presidentem Cecchi Gorim vyostřila, řekl jsem: pokud odejde Terim, odejdu i já. A co mi na to Vittorio Cecchi Gori řekl?»
Ano?
«Odpověděl mi jen: prosím…»
Jak je možné, že někdo jako Antognoni se již od té doby nikdy neobjevil ve vedení jiného klubu?
«Jediným klubem, se kterým jsem krátce jednal byl Milan, s Gallianim jsme se několikrát sešli, ale nakonec z toho nic nebylo.»
Vraťme se ještě do dob, kdy jsi hrával, jaké bylo tehdy okolo fotbalu prostředí?
«Řekněme že bylo mnohem romatičtější. Tehdy se žilo jinak, lépe. Nebylo tolik zmatku, na stadion se jezdilo na kole. A fotbalové zápasy byly více rodinnou záležitostí.»
Kdo býval tehdy skutečným králem přestupů?
«Jednoznačně Allodi, to byl skutečný vládce. A pamatuji si, jak jsem jej jednou viděl dát chlapci sto tisíc lir poté, co jej poprosil o autogram. V osmdesátých letech bylo sto tisíc lir spoustu peněz.»
Který hráč by se dal označit jako Antognoni současnosti?
«Aquilani…, Montolivo…, Totti když hraje coby trequartista.»
Jak s odstupem času nahlížíš na dvě nejvážnější zranění, která tě během kariéry potkala? Frakturu lebky po střetu s brankářem Janova Martinou a zranění nohy po souboji s Pellegrinim ze Sampdorie?
«Vždycky jsem věřil tomu, že se jednalo o smolné okamžiky, nikoliv o úmyslné zranění. V obou dvou případech to však pro mě bylo velice těžké. A v druhém případě, kdybych měl tehdy chrániče, možná jsem tak zle nedopadl.»
Co je tvým největším fotbalovým zklamáním?
«Když pominu ono utkání na hřišti Cagliari, které nás stálo Scudetto, tak určitě finále Mistrovství světa ve Španělsku, které jsem nemohl hrát kvůli žlutým kartám. Tehdy jsem to nesl velice špatně, utkání Itálie – Německo jsem tehdy musel sledovat z tribuny pro novináře.»
A nakonec, dokážeš lidem vysvětlit, proč taková legenda jako ty dnes nepracuje pro Fiorentinu?
«Na toto se mě ptaji všichni… ale odpovědět nedokážu. Moc mě mrzí jedna věc, nikdy jsem neměl možnost zasednout k jednacímu stolu s rodinou Della Valle. Mám na mysli pouhé jednání, nikoliv to, že by mě měli okamžitě v klubu zaměstnat. Obávám se, že jim o mě někdo navykládal spoustu pomluv.»
