Přinášíme vám rozhovor Lorenza De Silvestri pro magazín TMW. Jeho sportovní idoly jsou Bjorn Daehlie a Silvio Fauner, sportovci, kteří s fotbalem nemají nic společného. Snadno to vysvětluje fakt, že De Silvestriho život je jako desetiboj plný sportu a různých zážitků.
Jsi známý jako milovník sportu, s jakým jsi začínal?
«Vůbec první pro mě byla sportovní gymnastika, získal jsem tak hodně síly, ale dala mi spoustu i po psychické stránce. Jenže jsem v té době moc nerostl…»
A tak jsi přesedlal na atletiku.
«Přesně. Pak jsem během okamžiku vyorstl snad o deset centimetrů, běhal jsem, krátké i dlouhé vzdálenosti, kilometr, osmdesát metrů atd. A také jsem v té době provozoval můj nejmilejší sport, lyže.»
Tvými idoly byli Daehlie a Fauner.
«Dělal jsem jak volný styl, tak i klasiku, dokonce jsem vyhrál několik mládežnických turnajů. Ale uvnitř jsem měl jeden sen, stát se fotbalistou.»
A tak jsi začal, v týmu Romulea.
«Chtěl jsem hrát fotbal, a tak jsem mého otce donutil, aby mi našel tým. Šel jsem na zkoušku do jednoho z nejznámějších mládežnických celků v Římě a přijali mě. Hrával jsem pak hlavně na pravém křídle, takže vlastně od začátku téměř na stejném místě, kde hraju dnes.»
Pokračuj ve vzpomínkách…
«Mým prvním trenérem byl Fabiani, se kterým jsem se poté časem opět setkal v Laziu. Za mládežnický tým Romulea jsem hrál dva roky a mám mnoho krásných vzpomínek, i když si také pamatuju na škváru, na které jsme hráli… to není tak hezká vzpomínka (smích), skoro se na ní nedalo ovládat míč. Poté jsem, především díky trenérovi Fabianimu, přešel do Lazia. Poukázal na mě tehdejšímu šéfovi vyhledavačů talentů Volfangu Patrarcovi, který mě sledoval na jednom turnaji v Reggio Emilia a rozhodl se mě vzít do Lazia.»
A tak se ti splnil sen, hrát za tým tvého srdce.
«Ano. Začal jsem ve věkové kategorii Giovanissimi Nazionali, hned můj první rok mě přesunuli na pozici pravého obránce, odehrál jsem velmi dobrou sezonu, takže mě dokonce nominovali do reprezentace.»
Reprezentace Itálie do šestnácti let.
«Bylo to něco neuvěřitelného, úžasného. Hráli jsme v Salernu na stadionu Arechi, se mnou tam byli další skvělí hráči Rossi, Lupoli, Paonessa. Poté jsem pokračoval ve vývoji v mládežnických týmech Lazia, vedl mě nejprve trenér Rambaudi a poté Sesena, a to až do mých sedmnácti let. V roce 2005 jsem debutoval v prvním týmu, v zápase poháru Intertoto proti finskému Tampere.»
Nutno dodat, promiň tu troufalost, že jsi se dostal do áčka velice snadno a rychle.
«Ano, měl jsem obrovské štěstí, nepopírám to. Juniorka, první tým, pak Italský pohár… To vše jsem zvládl v doslova rekordním tempu, naštěstí mi rodiče pomohli udržet pevně na zemi. Není to snadné, první zápasy, první autogramy, televizní kamery… Je to snadné nechat se vynést do oblak, já jsem se tomu naštěstí, díky mé rodině, vyhnul.»
Tabloid The Sun tě označil za jednoho z nejlepších mladíků na světě.
«I tehdy jsem ale zůstal nohama pevně na zemi. Naštěstí.»
Zahrál jsi si také na Olimpiádě, bez ohledu na neslavný výsledek, jaké máš na tuto událost vzpomínky?
«Bylo to v Číně, pamatuji si na obrovskou mensu, skutečně gigantickou. A potkávali jsme se tam všichni, vedle sebe seděli snad dvousetkilový oštěpař a malinkatá gymnastka, plavci či tenisté. Z blízka jsem tam viděl skvělé sportovce, Federera s Nadalem nebo basketbalistu Gasola. Byl jsem ohromen, ale nikoho jsem nežádal o podpis, nechtěl jsem otravovat sportovce, kteří se na tuto sportovní událost připravují celé čtyři roky.»
Ve vitríně máš mimo jiné zisk Coppa Italia s Laziem.
«Z finálového utkaní si pamatuji snad každou vteřinu. Odehrál jsem tehdy každé pohárové utkání a proto jsem na zisk Italského poháru hrdý dvojnásob. Ve finále proti Interu, poté co jsme porazili Juventus a Milán, bylo mi jen dvacet… Mám stále před očima Dabovu penaltu a oslavy po zápase.»
Mnozí kritizují tvou techniku…
«K fotbalu jsem se dostal později, neprošel jsem si přípravkou a tak mi chyběly některé fotbalové základy. V Laziu s Deliem Rossim jsem zůstával po tréninku a piloval techniku a taktiku. Dnešní mladíci však tohle nedělají.»
Mladíci, přitom ty nejsi až tak starý…
«Ano, to je pravda. Ale na rozdíl ode mne a mých vrstevníků dnes vidím, že tento zvyk mezi dnešními mladíky vymizel. Chtěl jsem se zlepšit v nekterch aspektech a silou vůle se mi to podařilo.»
V Laziu jsi se z juniorky dostal do prvního týmu a vyhrál Italský pohár, pak ale přišel odchod, který vyvolal spoustu zlé krve.
«Budu upřímný, lituji, že jsem tenkrát nevolil jiná slova. O mém odchodu se tehdy hovořilo hodně. Dal jsem na instinkt, i když jsem si své názory ohledně vedení Lazia měl nechat spíše pro sebe. Nebylo to snadné, odejít, nechal jsem v Římě rodinu a přátele. Ale odejít z Říma mi na druhou stranu pomohlo dospět. Navíc jsem chtěl hrát, v Laziu hrozilo, že by se můj vývoj zastavil, necítil jsem tam potřebu na sobě dále pracovat.»
A tak jsi se ocitl ve Florencii.
«Byla to otázka okamžiku, jak se objevila tato možnost, přijal jsem ji. Kdybych měl toto rozhodnutí udělat znovu, udělal bych jej, klidně tisíckrát.»
V dresu Fiorentiny jsi vybojoval i pozvánku do reprezentace.
«Ano, proti Faerskym Ostrovům a přímo na Artemio Franchi ve Florencii. Bylo to něco nepopsatelného, hrát za reprezentaci je pro každého fotbalistu splněním snu, všechny oběti, které jsem fotbalu dal jsou tím okamžikem splaceny. Můj první start v dresu Italie si budu pamatovat navdžy.»
Taktéž vítězství nad Liverpoolem, na Anfieldu?
«To byl jedinečný večer. A ještě krásnější díky bratrům Della Valle, měli jsme již jistý postup a oni na tento zápas pozvali rodiny a příbuzné všech hráčů. Navíc tam bylo spousta našich fanoušků, běhal mi mráz po zádech. Bylo to krásné, užívali jsme si euforie z historického úspěchu.»
Ačkoliv Říman, s Florencií jsi navázal krásný vztah.
«Můj první dům byl ve čtvrti San Niccolò, velice mi připomínala římské Trastevere. Měl jsem tam poblíž můj oblíbený bar a trafiku, znal jsem místní obchodníky. Mám totiž rád život ve čtvrti, nerad sedím doma, jakmile je jen trochu pěkné počasí, vyrazím mezi lidi, popovídat si. Když mám volno, tak se neustále procházím po městě, jdu na Michelangelovo náměstí nebo do centra k florentskému Dómu.»
Působíš dojmem člověka, který bourá všechny stereotypy známé ohledně fotbalistů…
«Myslím, že je to mýtus, který je potřeba zbořit. Nejsme rozmazlení ignoranti. Velice rád čtu, vzdělávám se a cestuji, totéž dělá i mnoho z mých spoluhráčů.»
Čteš a surfuješ po internetu, především.
«Mým oblíbeným autorem je Niccolò Ammaniti. Poslední kniha, kteoru jsem přečetl je biografie tenisty Agassiho. A jsem doslova vášnivým uživatelem internetu, především Twitteru. Je to nové médium, díky kterému jsem neustále v obraze o všem co se děje.»
Chybí ti Řím?
«Doma je doma, to vám řekne úplně každý. S Florencií jsem si vytvořil krásný vztah a je mi tu moc dobře, ale Řím mi chybí, uličky, centrum, fontány, kamarádi, rodina, náměstí… Vše co jsem opustil, když jsem odešel do Florencie.»
Řím, kamarádi. O tvém kamarádovi se psalo více, než by se asi komukoliv líbilo. Kým pro tebe byl Gabriele Sandri?
«Kamarád, skutečný přítel. Spojovala nás muzika a Lazio. Gabbo byl DJ, fanoušek. Navždy zůstane v mém srdci.»
Jakou muziku posloucháš?
«Všechno možné, Red Hot Chilli Peppers, Lana Del Rey či Bruce Springsteena. Když jsme s otcem jezdili lyžovat, poslouchal jsem dokola song Born To Run.»
Nechceme se zabývat drby, ale že jsi delší dobu zadaný je veřejně známá věc.
«Ano s Giulií (Giulia Elettra Gorietti, herečka, mimo jiné ve filemch Tre Metri Sopra Il Cielo a Ti Amo In Tutte Le Lingue Del Mondo), jsme spolu rok a půl.»
Říkal jsi že rád cestuješ, kde se ti nejvíce líbilo?
«Cestoval jsem hlavně když jsem byl malý, teď je to s časem horší. Moc se mi líbilo v USA, v New Yorku a když jsem viděl Grand Canyon tak se mi zatajil dech. Určitě se tam ještě někdy vrátím.»
Mimochodem, je pravda, že umis pět jazyků?
«Vyrostl jsem v německé škole, poté jsem si přibral angličtinu a francouzštinu, nyní také piluji španělštinu.»
A ten pátý jazyk?
«Italština… (smích).»
Nabízí se tedy otázka, De Sivelstri polyglot se někdy vydá hrát do zahraničí?
«Pokud se bavíme o vzdálené budoucnosti tak je to nápad, který se mi zamlouvá. A proč ne třeba právě ve Spojených Státech, rád bych zkusil, jaký je tam život.»
Kdo je tvým fotbalovým vzorem?
«Gianluca Zambrotta.»
To není zrovna obvyklá odpověď.
«A víte, že jsem mu to nikdy neřekl? Styděl bych se. Ale je pro mě ideálem, kterým jsem se vždy inspiroval. Je to skvělý fotbalista, hrával jak na křídle, tak kraj obrany ale hlavně se mi líbí jako člověk. Nikdy se o něm nehovořilo v souvislosti se škandály. On a Maldini, se kterým jsem si vyměnil dres během jeho poslední sezony v Serii A. Taktéž skvělý fotbalista, kapitán, lídr a především člověk.»
Co bys rád dělal až s fotbalem skončíš?
«Rád bych cestoval, vzdělával se a poznával nové věci, především však chci zůstat ve světě fotbalu.»
Takže je na místě se začít připravovat na moment, až tě při rozhovoru budeme oslovovat pane trenére?
«Kdepak, trenéra dělat nechci. Dovedu si představit roli sportovního ředitele mládežnického týmu. Pomáhat chlapcům překonat ten těžký skok mezi juniorkou a dospělým fotbalem, dvěma rozdílnými a vzdálenými světy.»
